Jeden čekal na první českou medaili v parahokeji ze světové akce celých osmnáct let, po které se sportu věnuje. Druhý má za sebou teprve dvě sezóny. Oba si teď z Kanady přivezli přelomové bronzové medaile z mistrovství světa. Michal Geier a Patrik Sedláček byli spolu s dalšími třemi Žraloky Radkem Zelinkou, Karlem Wágnerem a Filipem Veselým součástí národního týmu, který se zapsal do české hokejové kroniky jako "ten první." Jak zástupci dvou parahokejových generací a spoluhráči z reprezentace i SKV Sharks vnímají historický úspěch?

Michal Geier se parahokeji věnuje od roku 2005 a díky výraznému talentu je součástí národního týmu prakticky po celou dobu své kariéry. První medaili ze světové akce si na krk pověsil ale až nyní, po 18 letech. "Cesta to byla dlouhá a jsem rád, že jsem na ní vydržel," říká nejproduktivnější hráč a nejlepší střelec českého týmu na právě skončeném šampionátu v Moose Jaw. "Teď se vytvořily podmínky pro přípravu a takový tým, že jsme na ten úspěch konečně dosáhli. Samozřejmě jsou tady i další okolnosti, jako že třeba top tým jako Rusko nesmí hrát, ale tak to prostě je a ani tak to nebylo jednoduché," zhodnotil Michal Geier s ještě horkou bronzovou medailí na hrudi.

Téměř dvacet let je hrozně dlouhá doba. "Někdy byly i myšlenky, že se toho snad nedožiju, nebo že ten úspěch přijde, až u parahokeje už nebudu," směje se žraločí kapitán. "Teď na samotném mistrovství jsem ale cítil, že tým je zase o něco silnější, a v samotném zápase o bronz, když jsme se přetahovali o gól, tak jsem si říkal, že to je asi ta chvíle," dodal s úlevou.

Parahokejisté na šampionátech 2019 a 2021 pobláznili Ostravu a potažmo celý národ, jenže i přes fantastickou podporu na cenný kov nedosáhli. Podařilo se to až daleko od domova a za velmi nízkého zájmu kanadského publika. "Ostrava byl nádherný zážitek, ale sportovně je medaile výš. Být třetí v elitní skupině světa, to už je něco. Doma jsme sice hráli o třetí místo, ale ještě se neodrazil nový systém přípravy, který potřeboval nějaký čas dozrát. Teď už dozrává a ukazuje se, že všechno je na dobré cestě," porovnal Michal Geier nedávné milníky světových turnajů.

Bohatou kariéru Michal ještě ukončit nehodlá. "Sice už vidím na ten konec, ale zabalit to hned nechci, zatím je nás ještě pořád málo. Příštím cílem bude paralympiáda a pak se uvidí, jak mi to půjde a jestli třeba skončím na domácím mistrovství světa, o kterém se uvažuje," nastínil své plány pro závěr kariéry.

Patrik Sedláček je o patnáct let mladší než jeho kolega z útoku a do parahokeje naskočil předloni, navíc během covidové uzávěry, kdy byla jen omezená možnost přípravy. Co podle něj stojí za ziskem medaile? "Já vidím tu změnu přístupu a úplně jiný trénink než býval dřív. Myslím si, že nám nejvíc pomohl společný trénink s Američany loni v Ostravě, kdy nám ukázali individuální věci, na které se máme zaměřit. Další hlavní příčinou jsou tréninky v hubech, kdy nás je na ledě míň a můžeme se zaměřit třeba na práci s oběma hokejkami nebo na střelbu spíš než při společném tréninku," odhalil svůj pohled na věc.

Střelec prvního českého gólu na letošním mistrovství je ještě neokoukanou tváří parahokeje, a tak může vnímat, co mu tento sport do života přinesl. "Parahokej mi dal moji novou, druhou rodinu. Dal mi nové přátele, zkušenosti a novou chuť do života, která mě táhne dopředu v tom, že člověk sice přijde o nějakou část těla a říká si, že už ten život nebude stát za nic, ale sport mi dal nový náboj a znovu doplnil baterky. Kromě toho se s parahokejem podívám trochu do světa, kamarádíme se i s hráči z jiných týmů, třeba s Američany jsem hodně v kontaktu, a teď vím, že si ten život můžu užívat dál," upřímně řekl bývalý hráč klasického hokeje.

Až budou v hokejovém důchodu jména jako je Michal Geier, uvidíme ještě na ledě o dvacet let staršího Patrika Sedláčka? "To se ukáže podle toho, co život přinese. Dřív jsem si dával cíle do budoucna a ty se mi všechny rozpadly. Od té doby jsem s tím přestal a žiju ze dne na den. Třeba budu hrát pět let, třeba deset nebo dvacet, uvidíme."

Co by to bylo za medailové mistrovství bez patřičné oslavy? Patrik se tak na závěr ještě jednou vrací do Kanady: "Na pořádnou oslavu ještě nebyl čas. Dali jsme si nějaké pivo po zápase, ale pak jsme šli fandit Amíkům na finále, pogratulovat jim k vítězství, a hned potom jsme museli balit a vyrazit na cestu. Určitě to ale oslavíme, až zase budeme všichni spolu!" těší se stále ještě benjamínek české reprezentace i karlovarských Žraloků.